Kanada 2019 - Whistler, Garibaldi Lake & Vancouver

16.11.19


Probouzí nás bubnování kapek o stan. Je šedivo, mraky se válejí až nepříjemně blízko země, a my se v tom mokru a nevlídnu balíme a opouštíme naše "stání pro koně" v Lucerne Camp. Po desáté dopolední zastavujeme v NP Robson, obsazujeme jeden z početných venkovních stolečků a přímo před infocentrem kuchtíme snídani. Našim plánem je procházka pod Mt. Robson (3954m). Hora by se měla nacházet přímo před námi, ale mraky jsou tak husté tak moc dole, že nevidíme nic, než šedivou stěnu.




Nemá to smysl. Už teď nám mokro leze krkem a celodenní výlet panoramatickou mlhou nás neláká. Smutně si prohlídneme obrázky okolní přírody zalité sluníčkem visící na infocedulích, sedáme do auta (ve kterém už se to zvrtlo v totální anarchii, kdy náhodně nacházíme a ztrácíme věci a nikdo neví, co kde vlastně je :D) a po dvou týdnech cesty poprvé měníme směr - na jih. 

Jedeme celý den, utíkáme z deštivého severu. Během dne se zastavujeme u Spahat falls a čtvrtých nejvyšších vodopádů Kanady - Helmken Falls. 




Krajina se změnila - hory jsme nechali kdesi za zády a před námi jsou zvlněné kopečky, louky a jezera. Trochu mi to až připomíná Krétu brzy na jaře... Už je konečně tepleji, vysvitlo sluníčko a nepronásleduje nás déšť. Na noc s obrovskou klikou zabíráme poslední místo v Marble Canyon.




Ráno po snídani se přesouváme k asi 2h vzáleným Joffre Lakes. Už parkoviště dává najevo, že se jedná o masově navštěvovanou destinaci. Bavíme se poznatkem, že fronta na WC je časově delší než samotný výšlap k jezerům. Cesta se vine nahoru, po kamení, kořenech, schůdcích a bahýnku, a je to celkem stoupák. Právě proto nechápeme, jak může lidi napadnout chodit na taková místa v městských teniskách, balerínkách a dokonce i v lodičkách. Smeká se jim to, různě se přeskakují, a jsou dost nebezpeční. My v pohorkách jsme schopni zastavit na jakékoli hraně šutru, byť je kluzký, ale to měšťáci nezvládají... 


Samotná jezera jsou krásná, ale... ALE přes davy lidí je skoro nevidíte. Horší je, že přes výslovné zákazy na každém kroku si homo sapiens sapiens nedokáže pomoct a krmí lesní ptactvo vším možným, pouští nahlas muziku z repráků a dělá bordel. Z Joffre Lakes jsme znechuceni - ne přírodou, ale tvorem, kterým jsme my sami, člověkem. Obracíme se po chvíli zpět a raději se navracíme k autu; po 14 dnech v divočině je nám z "civilizace" zle. Zajímalo by mě, kolik na pokutách vybral ranger jdoucí na obhlídku, kterého jsme potkali na cestě zpátky. Doufám, že dost.




Poněkud rozladěni míříme dál - do Skookumchuck Hot Springs. Nacházejí se u jezera Lillooet, a vede k nim šotolinová cesta, na které si užíváme asi 40 minut nepřetržitého hopsání a vrzání (dodnes nikdo nepochopil, jak jsem během toho mohla v autě usnout). Kotvíme v kempu, stavíme stany a hned se jdeme naložit do teplé vody, která je zachytávvána do několika kádí. Lázně jsou to dost punkové, přírodní a příjemné. :) Navíc je jejich návštěva zahrnutá v ceně kempu :)


(c)David

Máme 1.7., na cestě jsme něco přes dva týdny, a právě dneska celá Kanada oslavuje Canada day - výročí založení Kanady. Půlce výpravy se oslavovat chce - a tak je vysazena ve Whistleru a ponechána napospas průvodu a zábavě - a druhá půlka si bere karimatky a den tráví velmi příjemným "děláním ničeho" pod stromy vedle sjezdovek. Prostě odpočinkový den jak má být. Oslav se ale účastníme vlastně všichni - A nám z červené tejpovací pásky vystříhal krásné javorové listy, které na sobě máme porůznu nalepené :) Na noc rozbíjíme tábor na jakémsi plácku u řeky vedle silnice kousek za Whistlerem.


Nojo, taky jsem měla červený lupen na čele :) (c)David


Před námi už je teď poslední trek celé výpravy - Garibaldi Lake. Balíme batohy na tři dny a škrábeme se do kopce. Sotva překonáme hlavní stoupání, zastavujeme na odpočinek na malé mýtince v lese, kde po nás doslova a do písmene skáče ptactvo. Chvilku je lákáme na kamínky na dlani a bavíme se jejich zvědavostí, a pak pokračujeme dál, až přímo k jezeru, vedle kterého je i tábořiště.


(c)Honza


Stavíme stany, děláme oběd a protože je ještě brzo, vydáváme se nalehko na výšlap na Black Tusk. Cesta vede krásnými rozkvetlými loukami, po kterých sem tam přeběhne marmot. Pak se ale začne zvedat a změní se v suť z malých kamínků přerušovanou sněhovými poli. Přiznávám, že v mých starých, existencí notně unavených pohorkách, to nahoru šlo dost špatně :D Takže sotva se z posledních sil vyškrábu na nejvyšší dosažitelné místo pod masivem Black Tusk, prohlašuju, že "...tohle je kopec s tou nejdebilnější cestou a nejkrásnějším výhledem, na kterej jsem kdy lezla!" Jo jo, jak to tak bývá, za vrcholový výhled odpustíte tomu kopci všecko trápení :D

(c)Nela

A to je on - Black Tusk. Opravdu impozantní černý kus šutru!



(c)Nela


A co teprve cesta zpátky kterou sjíždíme po zadcích po sněhu :D

(c)Adam


Na druhý den u Garibaldi Lake jsme si přichystali procházku na Panorama Ridge. Cestička to je o dost příjemnější než na Black Tusk, nicméně mlha se rozhodla nás o slíbená panoramata připravit. I když nahoře notnou dobu sedíme a svačíme, nehodlá se rozpustit. Takže si raději užíváme výhledy v nižších výškách a vesele se kloužeme po sněhu dolů.



Po zbytek dne už jen odpočíváme, čteme, dopisujeme deníčky, couráme po kempu, deláme vydatnou večeři (v téhle části naší výpravy jsme už neuvěřitelně rozežraní a denní příjem se ve srovnání se začátkem téměř zdvojnásobil) a užíváme si poslední celý den v kanadské přírodě. Už zítra večer budeme zpátky ve Vancouveru a nikomu se do toho nechce... 

Abychom ale 21. cestovní den nestrávili jen v autě, vydáváme se ještě na výšlap na Sea To Sky Gondola u Squamishe. Podle všeho je před námi 900m stoupání a nahoře zajímavost v podobě vysutého mostu. Tož, šlapeme, hore, dole, hore, dole, přes balvany, propletené kořeny, soutěskami, lesem... No, není to - alespoň tedy z pohledu mých bolavých kolen - žádný žůžo, a navíc nás nahoře čekají davy turistů vyloupnuvších se z lanovky, kteří nahoře tak akorát dělají bordel. Sice se dá vrcholek kopce obejít a pokoukat po výhledech, ale my se tam dostáváme v době, kdy už se slunko kloní dolů a nás ještě čeká ta stejná šílená tříhodinová cesta opačným směrem, takže jen chvíli odpočíváme a šineme se do údolí. Z tohohle výšlapu vyplývají dvě rady -  nelézt na kopec, na který vede lanovka, a vykašlat se na Sea To Sky a raději se podívat na vedlejší Stawamus Chief.





A pak už jen... Vancouver. Zpátky mezi lidi, z lesů do bludiště skleněných věžáků, od kafe v plecháčku k latte artu v keramickým hrníčku. Je to šok, co si budeme povídat :D Hned po příjezdu na základnu jsme ujištěni o tom, že smrdíme a že musíme všichni povinně do sprchy (i když se snažíme oponovat faktem, že sami sobě nepáchneme). Společně kuchtíme luxusní večeři (pečené maso na zelenině s batáty) a po půnoci zmoženě usínáme.


Ve Vancouveru nás čekají 3 dny vyplněné aklimatizací na město, cpaním se dobrotami, hledáním suvenýrů a hojením bolístek. Mezi jinými navštěvujeme a obdivujeme například:





  • hospodu Steamworks - poctivě jsme ochutnali téměř všecku jejich produkci! A co víc, na dámských záchodech jsme objevili raritu - dvojWC za jedněmi dveřmi! Opravdu, vlezete do kabinky a tam jsou dvě WC oddělené nízkou příčkou, asi aby si dámy mohly povídat, držet vlasy, či já nevím co dalšího... :D


  • japonské barbecue - aneb nezapomenutelná večení žranice v Giu-Kaku

  • Bowen Island - ostrov kousek na západ od Vancouveru, kam se dá pohodlně dostat lodí za necelou půlhodinku. Měli jsme v plánu ho celý přejít, ale počasí nás vypeklo - pršelo a bylo vážně hnusně. Takž jsme se jen zastavili na kakao a pralinky v CocoaWest (jejich kakao s chilli stojí za to!), podívali se na Grafton a Killarney lake, dali zmrzku v TellYourFriends a frčeli zase zpět do tepla velkoměsta.




  • koncert kanadské hudební školy - Symphony At Sunset

  • výstřel děla - každý den ve 21 hodin dojde k výbuchu Nine O'Clock Gun. Dělo má dokonce i svůj twitter - a hádejte, co na něm každý den ve 21h vyjde za status...

(c)David

  • koncert Paula McCartneyho v BC Place areně přímo pod našim balkonem

A taky jsme zašli na kafe a úžasný koláčky do kavárny Breka:


Nu, nic netrvá věčně, a bohužel ani pobyt v Kanadě. 27 dní od našeho příjezdu je na čase se rozloučit, přesunout vlakem na letiště a přes Frankfurt a Prahu doskákat tam, kde celá tahle úžasná akce začala, do Brna. A pak už jen vzpomínat, loupat puchýře, mazat rozbitá kolena, chodit do práce v tričku s losem, kafe si sladit javorovým sirupem a těšit se ze všech těch zážitků a nově nabytých kamarádů. 

Mapa celé cesty je opět zde: https://mapy.cz/s/gafavuroba


Díky, čtenáři moji, že jste se na tuhle cestu - alespoň takto zprostředkovaně - vydali se mnou. Chystám pro vás ale ještě jeden článek s (doufám) užitečnými informacemi - co jsme si zabalili, kde jsme nakupovali, co jsme kde vyřizovali atd. Navíc chystáme i filmový sestřih naší cesty! A co víc - máte-li zájem, můžete mě trošku podpořit a objednat si kanadský kalendář z mých fotek na rok 2020! :)

Díky, Adame, Davide, Ewi, Honzo, Neli a Petře, za to, že jsem tam s váma mohla být <3 

Vaše Jíťa :)
  

Mohlo by vás zaujmout...

2 komentářů

  1. Ty jo, ty výhledy, to je až neskutečné! Krajina je tam opravdu nádherná. Škoda těch turistů, kteří se neumějí chovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, ty výhledy mi neskutečně chybí, hnedka bych se vrátila do kanadských hor... S turisty je to těžký, nevychovaný individua najdeš asi všude - i když fakt nechápu, jak ty lidi může vůbec napadnout se tak nevhodně chovat :(

      Vymazat