Držím v ruce velký hrnek s čajem a přes dvojitý dřevěný okno se záclonkou koukám ven. Je ráno a všecko se probouzí... Hory, kopce, louky, stromy, kytky, zvířata... Tam za oknem je ona. Živá, klidná, tichá, stará. Šumava.

Každý rok se nám s kamarády z VŠ daří vyrazit spolu na pár dní někam pryč z města, do přírody, s baťohy a dobrou náladou. Začali jsme před pár lety na jedné chatě, pokračovali přechodem Nízkých Tater, navázali týdnem v Tatrách Vysokých. Letos by se dalo čekat, že posuneme výběr destinace zase o něco dál či výš. Neb ovšem tentokrát připadlo plánování na mě, a nikdo nebyl proti mému návrhu, vyrazili jsme na dlouhou cestu směrem na západ.

Z Brna jsme jeli vlakem - rychlíkem - přes Jihlavu, Jindřichův Hradec, České Budějovice a Strakonice do Horažďovic. Odtud dalším vlakem do Sušice a pak busem do Prášil, kde jsme měli zajištěné ubytování.

Bydleli jsme v chatě U Jakuba (WEB). Nachází se pár kroků od zastávky, obchodu a cukrárny Pampeliška :) Je to taková roubenka se spoustou pokojů, společnými sprchami a WC, vybavenou kuchyňkou a hezkou jídelnou. Peřinky a povlečení bylo také na místě, takže jsme ušetřili místo v báglech za spacák.

Na Šumavě jsme strávili pět bezvadných dní plných výletů, kochání, a srandy při vaření podivných pokrmů. :D Na většině míst jsem už byla v minulých letech, a ráda jsem je navštívila znova, ale i tak se mi povedlo objevit nová zákoutí.

Kam jinam se zajít protáhnout po dlouhé cestě, než na nejbližší ledovcové jezero? Bylo už odpoledne a netrvalo dlouho a slunko se schovalo za Poledník; přesto těch pár chvilek, kdy se obloha vyčistila, bylo krásných...

A ve mně se začala probouzet čirá radost z toho, že jsem po roce opět tam, kde se mi už od první návštěvy před X lety tak líbilo (i když můj první kontakt se Šumovou byl spíše propršený). Poskakovala jsem si kolem a nakonec se usadila na kámen na kraji jezera, hřála se na slunku a poslouchala to nádherný šumavský ticho, za kterým budu už asi vždycky ochotná jít světa kraj...

"Netřeba jíti daleko, abychom se dostali do lesa; jdeme vlastně stále lesem, ale je to většinou mlází; kmeny však, kterých tu tlí na sta a na tisíce, mechem, lišejníky a hustými borůvkami a vřesovými keříky zarostlých a myriádami rostlinných kořenů jako nerozvazatelnými provazy spojených, hlásají ti o nedávno zapadlé době, kdy prales ve vší své nádheře a zasmušilé vznešenosti šuměl nad hlavami lidských červů, kteří v tuto tichou pustinu vstoupili…“ - K. Klostermann

Ranní vstávačky na autobusy byly téměř na denním pořádku - hlavně proto, že letos na Šumavě skončila letní busová sezóna poněkud dříve, a tak jsme se museli pokaždé probojovat do cíle přes cca dva busy.

První takovou oddysseu jsme podnikli do Modravy. Nutno ovšem podotknout, že výhledy z okýnka na kopce a údolí plná mlhy stály za to. :)

Z Modravy, odkud jsem si konečně odnášela mapu Šumavy a taky úžasného plyšového ježka, jsme se vydali kolem pivovaru do nádherného údolí kolem Roklanského potoka.

Odtud jsme pak vystoupali na tajemnou Tříjezerní slať a pokračovali až na Hauswaldskou kapli. Cesta odsýpala v pohodovém tempu pod korunami stromů s pestrobarevným listím a netrvalo dlouho a napojili jsme se na finální žlutou značku, která nás dovedla až do Prášil.

Modrava se stala naším výchozím bodem ještě jednou. Tentokrát jsme se ale obrátili na sever a nejdřív kolem Vchynicko-tetovského kanálu na Antýgl a poté podél Vydry doťapali až na Čeňkovu pilu - tedy na soutok Vydry a Křemelné.

Vloni jsem na soutoku, který patří k mým nejmilejším místům vůbec, zatoužila být právě s mým drahým a kamarády... A když se mi to nyní splnilo, byla jsem happy jak dva grepy. :) Bylo nám dobře, řeky šuměly, sluníčko nás hřálo... Co lepšího si přát? :)

„Dole proudí řeka; na míle slyšet hukot jejích čistých pěnivých vln, vznikající nárazem na nesčíslné balvany, které plní její řečiště. Hnědý, na hlubokých místech purpurově zbarvený proud zdá se rozplývati v stříbrné pěně, mohutné balvany jsou místy kulovitě obroušeny a podivuhodně vymlety... Je to úchvatný obraz ve své velkolepé hrůze.“ - K. Klostermann

Procházka Povydřím se líbila i klukům - přece jen předchozí dva dny nás docela zmohly, a tak jsme uvítali převažující rovinky, krátkou trasu a gáblík na Turnerově chatě. I když - odtamtud máme největší zážitek s místními mazlivými mainskými mývalími číčami :D

Myslím, že tahle trasa je jedna z nejprofláklejších na celé Šumavě - svědčí o tom mimo jiné i velice upravené cestičky (spíš to jsou takové dálničky). Ale i přes vysokou návštěvnost mám oblast jezer ráda. Působí na mě trochu kouzelně, ta křišťálová voda, Jezerní hora a lesy kolem...

Radost mi udělal nejen pohled na jezera, ale také nová rozhledna na Špičáku, ze které jsem se nemohla vynadívat na okolí - třeba na Čertovo jezero a Großer Arber.




A v Železné Rudě se nezapomeňte juknout do infocentra, mají tam vystavenou spoustu krásných fotek a taky povedenou expozici se zvířátky, modely a prezentacemi :)

Pršelo... Mrholilo... Bylo chladno... A nám se nikam nechtělo. Ležet v posteli, dospávat, číst si, poslouchat písničky - to vše se zdálo být příjemnější než vykročení ze dveří do sychrava.

Ale k poledni už nám bylo celkem líto času a ke slovu se tedy dostaly nepromokavky a pláštěnky na batohy. :D Cesta na Laku a zpět mohla začít.

Šlo to dobře, i přes počáteční nadbytek bahna v lese. A taky přes občasné zhoustnutí mrholení. Celé se to dá popsat bědujícími slovy kamaráda, který vyšel z lesa do nekrytého terénu, když se zrovna rozpršelo: "Maminko, proč já tě opouštěl?!" :D

Na Laku jsme dorazili v pořádku a musím říct, že i v dobrém rozpoložení. Dlabali jsme sušenky a lákali kachny na večeři.

Kachny se ovšem přemluvit nenechaly a tak nezbylo než pokračovat mlhavou krajinou dál - po červené na Gsenget a po žluté do Prášil, za teplým čajem, polívkou a večerní karetní partičkou, které se alespoň na chvilku podařilo zahnat počínající vtíravý pocit smutku z nadcházejícího dne... :)

Proč spát, když kolem je tak krásně? Proč odpočívat, když za dveřmi jsou jezera a hory? Proč nejít v pět ráno na východ slunce nad Prášilským jezerem? Poslední den, na rozloučenou...

Blížila se těžká dešťová mračna, ale jako zázrakem se právě ráno trošičku roztrhala, abychom z toho výhledu něco měli. A bylo to moc fajn, sledovat, jak se vršky kopců zbarvují dozlatova, jak se na jehličí třpytí kapky rosy a nočních přeháněk, poslouchat, jak se pomalu jeden po druhém ozývají ptáčci, a dýchat ten voňavý podzimní horský vzduch... a toužit po tom zůstat a už napořád si tu nádheru moct užívat...

A pak přišel smutek z odjezdu, nechuť balit batoh a zmizet z klidu, ticha a krásný přírody zpátky do Brna. Cesta zpět byla až moc dlouhá, propršená, prokarbaněná, prospaná... a únavná.

"Máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klaněti Tvůrci a jeho dílům; vzdáš hold naší staré Šumavě, vydají ohlas struny srdce tvého; i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako tě dojímá smutná píseň; budeš se těžko loučiti s pohledem na hory naše a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní zatoužíš; zapomeneš na nicotné naše pletky, malicherné štvanice..." - K. Klostermann

Ale ne, přece neskončíme tohle vyprávění tak depresivně :) Těch několik dní mě nabilo energií a konečně jsem si odpočinula - víc jak za celý prázdniny dokupy. Mohla jsem rozjímat, obdivovat okolí, vrátit se na oblíbená místa. Zažila jsem spoustu srandy, jako ostatně vždy, když se s bandou někam vydáme. A hlavně jsem tohle všecko mohla sdílet s lidma, který mám ráda :)

Takže: ano, návrat byl smutný, ale s krásnými vzpomínkami a vědomím, že Šumava tam někde pořád je, a že snad nebude trvat dlouho a zase se uvidíme :)

P.S.: Pokud si chcete něco přečíst od Karla Klostermanna, který má ve své tvorbě spousty knížek o Šumavě, pak neváhejte :) A začít můžete třeba u vybraných citátů ZDE a nebo TADY :)

P.P.S.: Co vy a Šumava? Jestli máte někde taky článek, neváhejte hodit odkaz do komentářů, moc ráda si počtu a inspiruju se k dalším výletům :)