Když jsem se, přibližně před rokem, jen tak ze srandy začala na Duolingu učit japonsky, vůbec mě nenapadlo, že se každým dnem přibližuje moment, kdy si právě tento jazyk vyzkouším ne se zelenou Duolingo sovou, ale pěkně naživo, s opravdovými Japonci. Že to občas bude ta podstatná věc mezi jídlem a mým kručícím žaludkem. A že toho nakonec namluvím překvapivě hodně a budu za pochodu chytat užitečná slovíčka, aby to jazykové klopýtání bylo alespoň maličko lehčí. Přátelé, je čas zase zabalit krosny, vyrážíme do Japonska!

Země sakur, katan, gejš, sushi, matchi... Co ještě máte s Japonskem neodmyslitelně spojené? Já s ním budu mít navždycky spojenou naši svatbu. Nevím, jak je to jinde, ale tady u nás v Beskydech je zvyk, že ženich dá nějaký dárek nevěstě, aby si ji jakože vykoupil a mohl odvést k oltáři. No a můj muž, jelikož mu neuniklo, že se mi z Duolinga ozývají poněkud jinačí zvuky, než na které byl dosud zvyklý, si řekl, že letenka do Japonska by se mi mohla líbit. Takže jsem nakonec v tom kostele stála s roztřepanýma nohama nejen z faktu, že se zrovna vdávám, ale i z toho, že krucinál příští jaro letím do Japonska :D

⛩️ 1.-2.4.2025 (bo časový posun) letošního roku tedy spolu s našimi krosnami míříme směr Vídeň a přes Tchajwanskou Taipei se dostáváme do cílové destinace, na tokijské letiště Narita. Zde si na pobočce JR (Japan Railways) vyzvedáváme předem obejdnané JR Passy (něco jako taková lítačka na všechny vlaky a dopravní prostředky, které provozuje JR - více o nich viz tipy a triky na konci článku) a našim prvním japonským vlakem míříme z letiště do centra Tokia. Nakonec se nám podaří vyloupnout se na stanici Ueno, která je hned vedle velkého Ueno Parku (jeho součástí je i ZOO). V parku je zrovna v plném proudu Sakurový Festival - pod zrovna rozkvétajícími stromy vede jednosměrný koridor, aby se všichni mohli v klidu pokochat a vedle je nespočet stánků s nejrůznějšími jídly, které občas nezvládáme identifikovat. 

Naše první tokijské bydliště je jen chvilku chůze od stanice Ueno. Cestou si ještě ve Family Martu kupujeme naše první onigiri (trojúhelníček rýže plněný např. tuňákem, krevetami...) a pár dalších dobrot a už jen vděčně zapadneme do peřin.

⛩️ 3.4.2025. Druhého japonského dne se vydáváme k nedalekému chrámu Sensō-ji Temple. Jedná se o obrovský buddhistický chrámový komplex, nacházející se ve čtvrti jménem Asakusa, a který byl (podle legend) založen už v 7.století. Od téhle chvíle se v našem slovníku usídluje slovo "masivní" - protože to tak nějak vystihuje naprostou většinu chrámů a chrámových komplexů, které jsme v Japonsku viděli. Sensō-ji vyniká svou červenou barvou, vstupní branou, pagodou a taky jakýmsi tržištěm přilepeným z jedné strany ke komplexu, které je plné lidí, věcí, vůní a seženete tam snad všechny představitelné japonské suvenýry. 

Od Sensō-ji vedou naše kroky chvíli na jih kolem řeky Sumida. Protože se ovšem z nebe začíná snášet hustý déšť, schováváme se pod vlakový nadjezd a dojdeme pod ním celkem pohodlně a v suchu až na oběd do náhodné restaurace, co zrovna potkáváme. Objednává se tu přes web podniku, takže po nás nikdo nechce konverzační výkony :D 

Jelikož jsme nedaleko čtvrti Akihabara, neváháme, a směřujeme naše kroky k jednomu z těch šílenějších míst - do Yodobashi Camera. To je několikapatrová budova doslova nacpaná elektrem a spoustou dalšího zboží, kde si můžete všechno prohlídnout ve všech variantách, barvách a velikostech - od foťáků, mobilů, přes pračky, kuchyňské spotřebiče, až po japosnká záchodová prkénka. Jako program na deštivé odpoledne je tohle místo jako dělané :D 

S pokročilým odpolednem déšť ustává a my se rozhodujeme podívat se na opačnou stranu centra Tokia, do zahrad a k šintoistickému chrámu Meiji-jingu. Je to trochu jiný styl, než jsme ráno viděli v Sensō-ji. Chrámový komplex je obklopený obrovským parkem, ve kterém se všechny davy ztratí a daří se nám vybírat si uličky, kde jsme jen my a okolní zeleň. Na to, že Meji-jingu leží mezi dvěma hojně navštěvovanými a populačně vytíženými čtvtěmi Shibuya a Shindjuku, je tu nádherný klid. 

Soudky na saké:

Apropos, Shibuya! Vsadím se, že záběry z ní už jste někde někdy zahlédli. Pomyslným turistickým středobodem této čtvrti je totiž přechod pro chodce. Už víte? Jo, přesně ten přechod na obrovské křižovatce, co vede kromě jiného i napříč, a na každou zelenou se přes něj hrnou totální davy (někde jsem četla informaci, že to může být až 3000 lidí na jednu zelenou). A víte co? I když je to taková blbost, tak za to stojí - my jsme si ten slavný přechod prošli asi přes všechny jeho části a odcházeli jsme udivení, že do nás za celou dobu nikdo nevrazil a ani my jsme nikoho nesejmuli :D

⛩️ 19.4.2025. Do Tokia jsme se vrátili na konci naší celé japonské cesty na 4 dny. A jelikož tentokrát nechci vyprávět chronologicky, ale o daném městě, posuneme se v čase o tři týdny kupředu. Opakovaný vpád do hlavního města japonského císařství činíme přímo na hlavním tokijském nádraží, kam nás z hor dovezl shinkansen. Zmatení z toho, že se najednou už nekoukáme na majestátní Fuji, ale na obří mrakodrapy, jdeme rozdýchat přímo za císařem - do Imperial Palace East National Gardens. Je to jediná část císařského palácového komplexu, která je volně přístupná veřejnosti. Do těch dalších, včetně části paláce, je potřeba si udělat rezervaci předem, kapacita prohlídek je hodně omezená. Ovšem i tato část zahrady stojí za to, je to příjemné místo přímo v centru Tokia, kde se dá uniknout před mrakodrapy a davy. :)

Pozdní odpoledne a večer pak trávíme nedaleko od paláce ve čtvrti zvané Ginza. Ta je známá přehršlem obchodů - najdete tu fakt všechno, od těch nejluxusnějších značek až po úplně obyčejný supermarket. My jsme si předem vytipovali, že chceme navštívit MUJI (obchod s domácími potřebami), jedno sedmipatrové papírnictví, a spontánně jsme vlezli ještě do jednoho několikapatrového obchodu, kde měli vše od nádobí po oblečení :D Z Ginzy tak odcházíme obohaceni o trojúhelníčkové formy na onigiri a několik dalších praktických drobností a nebo podivností k jídlu :)

⛩️ 20.4.2025. Následujícího rána se vydáváme nejdříve na snídani a potom do zahrady Hamarikyu Gardens. Ta se nachází v přístavu a vstupné stojí asi 300 yenů (cca 50Kč). Není zase tak veliká, ale najdete v ní čajovnu, zajímavý výklad o lovu kachen a taky repliky dvou krásných tradičních domků (do kterých bych se klidně hned nastěhovala).

Naše kroky vedou ze zahrady k nedalekému, a celkem známému, rybímu tržišti Tsukiji Outer Market. Jedná se o několik úzkých uliček natřískaných stánky s jídlem, všude to voní a je to šíleně lákavé. A taky že to láká davy - vedle tržiště stojí spousty turistických autobusů a k některým stánkům se nedá skoro ani probojovat. Tentokrát nás neodrazuje ale ani tak dav, jako ceny - po třech týdnech v Japonsku nám tu přijdou tak o čtvrtinu až třetinu vyšší, než jsme zvyklí. S jídlem tedy vyčkáváme, až se před námi objeví hezká malá restaurace UTB (Udon The Birth) hned za poslední tržištní uličkou, kde už jsou ceny akceptovatelné. Ovšem přece jen si z tohoto místa něco odnášíme - v jednom z obchůdků "se vším" ulovíme parádní modrou konvičku na čaj :)

Toho dne na nás čeká ještě jeden park - Shinjuku Goyen National Garden hned vedle rušné stanice vlaků a metra Shinjuku. V zahradě trávíme odpoledne procházkou, matchou ze stánku, obdivováním rybníčků, květin a stromů a taky neustále nad hlavami přelétajícími letadly mířícími na letiště Haneda. 

⛩️ 21.4.2025. Abychom netrávili poslední dny v Japonsku jen ve městě, sedáme dalšího dne z rána do vlaku a jedeme snad až co to jde na západní okraj Tokia - až na stanici jménem Takao. Dostali jsme totiž tip od náhodně potkaného Čecha v Ósace, že je tu pěkný kopec a taky onsen (japonské koupele). Takao, původně asi malá vesnička, kterou pohltilo expandující Tokio, se od města samotného liší už tím, jaké ticho a pohoda v ní panuje. Vlastně by vás ani nenapadlo, že jste pořád v Tokiu a jen pár km na východ je přecpaná Shibuya, Shinjuku, Ueno a další. Jasně, nejsme tu sami, Takao je mezi místními rozhodně známým pojmem, ale i tak je to po městském ruchu příjemná změna. 

Vydáváme se tedy lesem vzhůru na Mt. Takao. Jde to dobře, cesta je někdy opravdu strmá a najdete na ní četná schodiště (protože jinak by se tam vylézt asi ani nedalo :D schody v kopcích jsou v Japonsku opravdu častým jevem). Na vršku kopce na nás vykoukne pár stánků, nedaleká stanice lanovky, a hlavně: luxusní výhled na samotnou Fuji! 

Mapa: https://mapy.com/s/juhesoveza (můžete to narozdíl od nás vzít ještě přes chrám Yakuo-in Yuki-ji Temple)

Po kochačce a obědu míříme z Mt. Takao dolů. K naší lítosti je námi vyhlídnutý onsen zrovna zavřený, nicméně neklesáme na mysli. Zajdeme místo toho na kafe do Lamp Coffee (web, mapa) a své onsenové potřeby vyřešíme v nedalekém onsenu Inaryu (mapa).

⛩️ 22.4.2025. Náš poslední celý japonský den se rozhodujeme strávit nedaleko našeho ubytování a v místech, kde se nám to vlastně líbilo asi nejvíc - v okolí Ueno parku. No, ne že bychom to nějak plánovali, ale během ranního brouzdání parkem se před námi najednou objevuje brána Tokijské ZOO, která se zrovna otevírá. Proč ne, říkáme si, za cca 100Kč (600 yenů) do ZOO, to není špatný :D A tak se na celé dopoledne ztratíme mezi surikatami, krokodýli, svišti, hady, plameňáky, a dokonce se nám povede podívat se i na jednu z dvou pand, které v ZOO mají :)

Odpoledne pak zasvěcujeme nákupům těch několika suvenýrů, které se nám ještě nepovedlo ulovit. Našim rajonem se tak stává Kappabashi Hondori Shopping Street (mapa), na které naleznete nespočet obchůdků mimo jiné s kuchyňskými potřebami (jestli si chcete dovézt mističku, konvičku, gaiwan, nebo cokoli dalšího, běžte se tam porozhlédnout - narozdíl od jiných nákupních tepen tu bylo docela poloprázdno). My odsud spokojeně odcházíme s parádním nožem a pár dalšími maličkostmi v batůžku :) Druhou, a mnohem slavnější, nákupní ulicí je Ueno Ameyoko Shopping Street (mapa), kde naopak najdete všechny myslitelné šílenosti, křiklavá trička a velkou pobočku obchodu Don Quijote (obsahuje nepřeberné množství suvenýrů, od totálních blbostí po magnetky, nášivky, plyšáky atd). 

⛩️ 23.4.2025. V den odletu prší - jako by i Japonsku bylo líto, že se musíme rozloučit. Pobalíme tedy jen naše krosny a protože nemáme kam spěchat, jdeme si užít pomalou snídani do Kohi-kan Sumiyoshi (mapa - nedejte se odradit recenzemi, kavárna je úplně v pohodě :)). Musím říct, že kopeček nadýchaných lívanců s opravdu štědrou dávkou javorového sirupu mi ten den hodně vylepšily :D

Náš plán původně spočíval ve vyzvednutí krosen a zamíření k Tokio Skytree - obrovskému vysílači, kde se dá (po rezervaci předem) jít i na prohlídku a užít si Tokio z nadhledu. Déšť se ale rozhodl ušetřit nám naše zbývající yeny, takže se v prostorách Skytree jen tak potulujeme mezi obchody a restauracemi, sedneme si na chvíli na matchu a vyčkáváme na první vhodný vlak na letiště Narita. Noční let přes Tchajwan je nakonec v pohodě i přes lehké zpoždění kvůli počasí a urychlený přestup na letadlo do Vídně.  :)

První japonský článek, první japonské město, máme společně za sebou! Jak se vám líbilo v Tokiu? Byli jste tam někdy i vy?

V příštím článku trochu opustíme civilizaci a přesuneme se do hor - do Nagana! Přibalte si péřovky, bude tam docela zima :D

Vaše Jíťa

⛩️ ⛩️ ⛩️ ⛩️ ⛩️ ⛩️ ⛩️ ⛩️ 

Tipy a triky na závěr:

• Letěli jsme s China Airlines (tchajwanská společnost) z Vídně, přes Tchajwan a do Tokia (Narita). Letenky stály pro jednoho cca 23k Kč i s pojištěním, obyčejná třída, kupovali jsme je asi 4 měsíce předem. 
• V ceně letenky jsme měli dokonce 2x 23kg kufr, ale popravdě, na letišti jsme byli asi za exoty. Cestou tam vážily naše krosny asi 8kg a nazpátek asi 16kg a žádný kufr navíc jsme si nekupovali :D Ne, my fakt nejsme moc suvenýroví :D 
• Imigrační procedura aneb infarkt hned první den: To si tak přiletíte na Naritu a jdete na pasovou kontrolu. Jenže ejhle, z plakátů na stěnách se dozvídáte, že nestačí mít jen pas, ale potřebujete mít vyplněný imigrační formulářek - takový malý papírek, kterého jste si všimli v letadle u letušek, ovšem nebyl vám nijak aktivně nabídnut. Panika. Na plakátu stojí, že místo papírku je možné vyplnit tento imigrační formulář online přes QR kód. OK, jdete na to, ale vzhledem k tomu, že wifi moc nefunguje a data se v těch sklepních prostorech taky moc nechytají, vám web stále padá a odhlašuje se. Panika. Online formulář má asi miliardu podsekcí - Xkrát uvádíte, kde budete bydlet, proč jedete do Japonska, že nemáte drogy atd. Dokud to všechno nevyplníte, nedostanete QR kód, který chce vidět imigrační úředník. Když už se, celí zpocení a mentálně v kelu, dostanete se svým kódíčkem na konec fronty s výhledem na imigrační budku, všimnete si, že přímo před vámi je stoleček s ničím jiným, než právě těmi samými imigračními papírky, které se (ne)rozdávaly v letadle. Všechnu tu paniku jste si tedy mohli odpustit a vyplnit formulář na konci fronty ručně... :D
• Mobilní data jsme vyřešili koupí eSIM přes Revolut. Japonská data na měsíc stála asi 500Kč za 20GB a bohatě nám stačila :)
• Tipy na suvenýry aneb co jsme si dovezli: pár pytlíků čaje a matchi, chasen (metličku na matchu - koupena na tržnici za asi 1300yen, v obchodech bývá jinak mnohem dražší), saké (obyčejné z obchoďáku), pár pytlíků různých KitKatů, knížku o japonských zahradách, učebnici hiragany a katakany, dvě kuchařky (jo, jsou v Japonštině :D), nůž, formičky na onigiri, hůlky, lžičky (jen proto, že jsem měla chuť na jogurt a nechtělo se mi kupovat balík plastových), konvičku na čaj, mističku na oříšky, každý dvě různá trička a pár drobností, co chtěli kamarádi. 
• Na cestování po Japonsku se hodí JR Pass - taková lítačka na všechny linky, co spravuje Japan Railways. Objednávala jsem ji v předstihu, domů mi přišly dokumenty, které jsem pak v Tokiu na letišti vyměnila za JR Passy. Blbé je, že je to malý papírek, který nesmíte ztratit, jinak jste v rejži, takže se připravte na neustálé kontrolování přítomnosti tohoto papírku ve vaší peněžence :D Měli jsme 21 denní variantu, která stojí asi 17k Kč (jo, je to raketa, ale při tom, kolik jsme toho po Japonsku ve finále najezdili, se nám to vyplatilo). 
• Kromě JR Passu jsme přímo v mobilu měli další lítačku - SUICA. Najdete ji (alespoň na iPhonech) přímo v aplikaci peneženky, kde se dá nainstalovat a nabíjet podle potřeby. Dá se s ní platit ve spoustě vlaků a autobusů po Japonsku. Lokálně jsme narazili i na další regionální kartičky "ala Suica", ale vystačili jsme si ve finále jen s JR Passem a Suicou, případně kreditkou nebo fyzickými penězi. Sice to placení u řidičů v autobusech bylo občas zmatené, ale vždycky jsme se dostali, kam jsme potřebovali :D