Pět měsíců... teda, skoro, bez jednoho týdne.
26.9.2016 - 19.2.2017
Tahle dlouho jsem mohla žít tady, na Krétě. Záměrně píšu "tady", protože v době vydání článku tu stále ještě jsem. Zbývá mi posledních sedm dní (a už ani tolik ne).
Když jsem sem přijela, bylo pro mě všecko nové, trochu jsem se bála, jak to tu budu zvládat, jestli se mi tu bude líbit, a byla zvědavá, co všecko zažiju. Můj vztah ke Krétě - a hlavně k Heraklionu - se formoval pomalu, pozvolna, žádný spěch, siga-siga. Sem tam jsem potkala něco, co se mi líbilo, a jindy zase něco, co mě spíš odrazovalo (v naprosté většině to bývaly odpadky tam, kde na ně prostě nejsem zvyklá).
A tak si, když se můj pobyt zde chýlí ke konci, začínám uvědomovat, že až se se mnou zvedne letadlo směrem na Vídeň, asi budu nucena zamáčknout nejednu slzu. Protože i když tu nebyly všechny dny slunečné, růžové a báječné, tak počet těch lepších a moc pěkných okamžiků a věcí převažuje.
Nu, a po čem mi tedy bude smutno?
A co vy, taky vám nějaké místečko na světě chybí? Či něco z něj? :)
Maják v Chanii:
0 Comments