Mám štěstí na kamarády z vejšky. Jsou to fajnoví kluci (a kupodvu taky pár holek :D), se kterýma se dají dělat nejrůznější blbosti a pořádat skvělé akce, na které se dlouho vzpomíná. Už se stalo pravidlem, že naše mnohohlavá banda každé letní prázdniny uspořádá něco většího - například vloni jsme byli týden na zálesácké chatě a pobíhali po lese, hráli hry, večer zpívali u kytary, cpali se vybranými svépomocí udělanými lahůdkami, spali do zásoby a užívali si volno.

No a letos - ve snaze navázat na tradici - jsme se domluvili, zabalili krosny, a vydali se do Nízkých Tater. Ovšem ne jen tak, abychom sedli na lanovku, vyvezli se na Chopok, udělali fotku a prohlásili "byli jsme v Nízkých Tatrách. Kdepak. My jsme se je rozhodli celé přejít. Jo, čtete dobře. Přejít Nízké Tatry, od Donoval až do Telgártu, asi 90 km po červené začce, přes kopce a údolí, přes kamení, trávu, bahno, hustý porost, kličkovat mezi bouřkama a večer spát po útulnách.

Tož nápad dobrej, a teď se se mnou pojďte podívat na realizaci :D

Když jsem balila krosnu, myslela jsem, že toho moc neponesu. Spacák, karimatku, nepromokavku, pláštěnku, pár ponožek, 3 trika a nějaký jídlo. Jaké však bylo moje překvapení, když ve finále bágl vážil ke 20 kilům a já měla co dělat, abych ho vůbec nahodila na záda! :D Začínáme dobře, pomyslela jsem si, a když mě kluci uklidnili, že oni na tom nejsou líp, mávla jsem nad tím rukou.

Z Brna jsme si to frčeli vlakem na Ostravu a z Ostravy do Ružomberoka, a odtamtud ještě autobusem do Donoval, kde byl začátek naší pouti. První kroky s plným naložením se nezdály být tak hrozné a první etapa nebyla nijak dlouhá - jen stoupák do Hiadelského sedla byl trochu na infarkt :D

Ráno v Ďurkovej:

Druhý den ovšem začalo to těžší - dostat se na hřeben, nacházející se nějakých 600m nad náma. Strmé stoupání, naštěstí v lese, ale cukr v krvi stejně dochází a motolice hlavy na sebe nenechá v půlce kopce dlouho čekat. Loupu do sebe prvních pár hroznových cukrů, které účinkují mimořádně rychle, a opět pokračuju v cestě. Smrky se rázem změní ve vysokou kleč, a ta se zmenšuje a zmenšuje, až najednou zbyde jen tráva. Vel'ká Chochul'a pokořena. První hora z - kolika dalších, co nás čekají? Ale už jsme na hřebeni a stoupání a klesání nejsou tak strašná.

Každý den se to opakuje. Zabalit baťoh, slupnout snídani, trochu se předávkovat cukrem, vyšlapat kousek nahoru na hřeben (útulny byly dycky trochu bokem) a jít pořád dál, sem tam se zastavit, odpočnout, něco sníst, a když se odpoledne začne měnit ve večer, sejít pár kroků dolů do další útulny, vybalit spacák, zalepit puchýře a spát. Šest dní jsme žili v téhle pro nás ne moc zvyklé rutině, která ale byla uklidňující svou jednoduchostí. Všechny starosti byly zbytečný, zůstaly tam někdě daleko, za všema horama a údolíma, odnesl je vítr a bouřky přehlušily. Nebylo proč se zatěžovat tím, co nás doma trápilo, jen by to ztěžovalo chůzi a bralo energii. Pro každodenní spěch, nervy, smutky a splíny nebylo tam nahoře místo. V hlavě zavládlo prázdno, ticho, klid, mír. Záleželo jen na nás samotných, na našich nohách a zádech, na tom, jestli utečeme bouřce, nebo zda nás spálí slunko a dojde voda.

Velká Vápenica:

Jak už jsem se zmínila, spali jsme po útulnách. To jsou vesměs takový jednoduchý dřevěný chatky kousek bokem od hřebene, kde jsou dřevěný plošiny na spaní a venku ohniště, a nedaleko pramen s čistou vodou (a taky moc dobrou vodou!). Hiadelské sedlo (taková jednoduchá budka) - Ďurková (spí se na půdě na matracích, docela vydýcháno a teplo :D) - Štefánikova chata (ta je zděná, jsou tam postele, peřinky, a vaří tam skvělý snídaně!) - Ramža (asi ta nejhezčí - výhled sice stíní stromy, ale večer, kdy se u ohýnku náhodně sešlo asi 10 ajťáků je nezapomenutelný :D) - Andrejcová (krásný výhled a bezva chatař, co nic nechce za ubytování a dělá výýýbornou čočkovku za dobrovolný příspěvek do kasičky) - tak tam jsme všude spali. Každý místo bylo jiný - odlišnej výhled, jinačí chatka...

Co se lidí týče - překvapilo mě, kolik se jich vydalo na stejnou cestu jako my. Každý večer jsme se potkávali se dvěma Plzeňáky, klukem z Prahy (který se k nám pak na poslední 3 dny přidal) a ještě dalšími lidmi, a stala se z nás taková skupinka, co sice nejde úplně pospolu, ale vždycky se večer sejde, nebo se někde na trati potká.

Nevynechali jsme ani Chopok a Ďumbier. To, že se k nim blížíme, jsme nemuseli ani kontrolovat v mapě - s každým krokem houstla koncentrace turistů s malýma baťůžkama (nebo dokonce bez nich), upravenou vizáží a lehkýma teniskama, kteří na nás koukali trochu vyděšeně, trochu jako na exoty, možná i trochu s obdivem, a rozhodně nezdravili "Ahoj" jako ostatní nákladní muly jako jsme byli my, ale "Dobrý den". Vyjeli lanovkou z Vrátnej na Chopok, prošli se třeba na Ďumbier, poslali na Facebook selfiečko z vršku a prohlásili, že "byli v Tatrách". A na to všechno kouká naše banda - zaprášení, zpocení zkrznazkrz, osobitě zapácháme, sem tam trochu odření, jednoho bolí rameno, druhýho koleno, a pohorky si radši nesundáváme, jinak bychom tu hospodu vyklidili :D Poté, co do sebe kopneme kapustnicu a kofolu (a rozhodně ji nejíme vybraným způsobem, ale prostě ji sežereme :D), nahazujeme krosny (už jsou maličko lehčí, ale to bude asi tím, že jsme si zvykli) a šlapeme s plnou polní na Ďumbier do 2045m a tam si - zpocení, smradlaví, utahaní, ale šťastní - konečně děláme společnou fotku. :-)

Pohled na Ďumbier:

A tak jsme šlapali, den za dnem, kopec za kopcem, až jsme najednou seděli na Královej Holi (1946m) a dojídali poslední čokoládu. Na západ se kroutil masiv Nízkých Tater a v dáli mizela pěšinka, na kterou jsme před 6 dny a asi 90km vykročili. A pod námi - na východě - 1000m sešup do údolí do Telgártu, který nám dal zabrat skoro 2 hodiny (kluzké šutry a strmý sestup). Dole si dáváme poslední společnou kofolu a kapustnicu, místní štamgasti nás obdivujou, a slunko vesele pálí. Nasedáme na bus do Popradu a odtamtud chytáme různé spoje - na Brno, Olomouc, Ostravu - a rozjíždíme se domů. Je to trochu divný, sedět na pohodlný sedačce, neodhánět mouchy a vosy, nedělat nic a jen se stulit do klubíčka na sedadle. Tam nahoře nic takovýho nebylo, největším pohodlím byl spacák (když nepočítám postel na Štefáničce). Napadá mě, že civilizace je divná. Proč jsme se nahoře obešli bez tolika zbytečností, a dole bez nich skoro neuděláme krok?

Kudy všudy jsme šli? Zde následuje hrubý nástin jednotlivých dnů:
1. DEN: Donovaly (980m) -> Kozí chrbát (1330m) -> Hiadeĺské sedlo (1099m, zde útulna, nocleh zadarmo). Trasa na den: cca 8 km.

2. DEN: Hiadeĺské sedlo (1099m) -> Veĺká Chochula (1758m) -> Latiborská hola (1643m) -> Ďurková (1750) -> Chata Ďurková (1650m, nocleh za 5E). Trasa na den: cca 16 km.

3. DEN: Chata Ďurková (1650m) -> Chabenec (1955m) -> Kotliska (1937) -> Poĺana (1890m) -> Dereše (2004m) -> Chopok (2024m) -> Ďumbier (2043m) -> Štefánikova chata (1728m, nocleh za 10E v pokojích, sprcha, možnost snídaně, útulné místo :)) Trasa na den: cca 18 km.

4. DEN: Štefánikova chata (1728m) -> Kumstové sedlo (1549m) -> Čertovica (1238m, motorest, možnost oběda) -> sedlo za Lenivou (1378m) -> Bacúšské sedlo (1319m) -> Ramža (1250m, útulna zadarmo, velké ohniště) ....pozn: tento den byl nejvíc oddychový, krátká nanáročná trasa :) Trasa na den: cca 14 km.

5. DEN: Ramža (1250m) -> sedlo Homolka (1570m) -> Zadná hoĺa -> sedlo Priehyba (1190m) -> Velká Vápenica (1691m, docela hnusný stoupák, ale výhled na Vysoké Tatry nahoře stojí za to :D) -> Andrejcová (1400m, krásná útulna za dobrovolný příspěvek). Trasa na den: cca 19 km.

6. DEN: Andrejcová (1400m) -> Zdiarské sedlo (1473m) -> Orlová (1840m) -> Stredná hola -> Králova hoĺa (1948m) -> Telgárt (cca 900m). Trasa na den: cca 14 km.

Hodí se také poznamenat, že trasa je velmi dobře značená, na stromech, kamení, pařezech... je potřeba jen koukat trochu okolo. Co občas ale trochu nesedělo byly časy uvedené na rozcestích potřebné ke zdolání dalšího kousku etapy - někdy jsme k další ceduli za ten čas dojít nestihli ani náhodou a jindy jsme tam byli o notnou dobu dříve.

Co se jídla týče, rozdělili jsme se na dvě skupinky po 2 a 3 lidech a v těchto skupinkách si vařili. Nesli jsme malé propanbutanové vařiče. K jídlu obvykle polívka z pytlíku, salám, chleba, sýr, těstoviny, sušenky, po cestě pak pravidelná dávka čokolády nebo hroznového cukru (ten se dost hodí v momentě, kdy vám cukr rychle dojde a dostaví se motolice hlavy, zabírá opravdu rychle).

A závěrem pár postřehů z cesty :D

- všude samí motýli. Babočky.

- Vaškův puchejř vypadá jako pizza (pěkně červený s bílou dodrbanou náplastí navrchu)

- vřes je velice zajímavá kytka - bílej, růžovej, fialovej...

- 500m stoupák se dá vyjít v myšlenkové nepřítomnosti (nohy šlapaly a hlava brouzdala chladným potokem někde daleko doma)

- na zajímavý fotky není čas - nebo spíš energie se krčit nad kytkama s krosnou na zádech :D

- většinu času si čučíte pod nohy, a když vzhlídnete, je lepší se zastavit

- 3 trika opravdu stačí!

- nejlepší repelent proti vosám: sendvič sestávající z chleba, vosy a pohorky a pořádného bouchnutí :D

- nejlepší budíček po ránu je švihnutí smrkovou větví do xichtu

- všude je parádní ticho...

- občasný výskyt nádherných borůvek

- dostatek čokolády přijde vhod

Repelent:

Jestli to stálo za to? Jasně! Makačka, spousta chvil, kdy to chcete položit. Ale pak si uvědomíte, že to jde čím dál tím líp - hlava se vyčistila a stačí jen šlapat. A nakonci jste docela namakaní, spoustu jste toho viděli a zažili, potkali jste jiné podobné poblázněnce, a zvládli jste o moc víc, než ti lehkooděnci, co vystoupili z lanovky. Stačí málo - krosna, spacák, karimatka, a třeba kamarád. A trochu odhodlání :)

Vaše Jíťa :-)

P.S.: Mapu tentokrát nepřikládám, je moc velká :D Trasa vedla po červené přímo z Donoval až do Telgártu, takže třeba na www.mapy.cz si ji můžete projít. ;)

Králova Hola: