ak už jsem zde kdysi vyprávěla, našla jsem na VŠ skvělou bandu kamarádů, se kterými se dá podnikat cokoli šíleného, co se vymyslí. Nejen takové ty záležitosti jako pivko, kafe, lasergame, deskovky, ale i srandy poněkud delšího charakteru, jakými jsou například dvě úspěšné týdenní akce na jedné chatě uprostřed lesů či loňský přechod Nízkých Tater (k přečtení TADY).

Ani letos jsme neměli zájem porušit jakous-takous tradici pořádání jedné větší prázdninové akce, a tak jsme dali hlavy dohromady. Původní návrh na přejití Malé Fatry se na chvíli změnil ve výlet do hor na Slovinsko. Ovšem ani ten neobstál, protože jsme se nakonec shodli na výjezdu do Vysokých Tater. :)

Dokonce i lišáka jsme potkali:

Vyrazili jsme čtyři - já, můj drahý (zkraťme to na MD), H a R. Aneb opět Jíťa a samí chalani :D Naše cesta začala jednoho dne nad ránem, kdy jsem se s H a R šťastně shledala v Brně na nádraží, kde jsme obsadili jedno kupéčko v rychlíku a chrněli (nebo se o to snažili) až do Olomouce. Zde jsme chvíli počkali a pak pokračovali do Žiliny a odtud do Popradu. Ne, na MD jsme nezapomněli, nabrali jsme ho po cestě, nebojte se :D

V Popradu jsme si na informacích vyřídili studentskou kartičku na vlaky, abychom mohli jezdit zadarmo (karta platí jak ve vlacích ŽSS tak TEŽ - Tatranské elektrické železnice, potřebujete mít potvrzení o studiu a občanku). Kartu se povedlo ukořistit pouze polovině výpravy, neb druhá půlka se v červnu stala studenty doktorského studia, a to jim bohužel už nechtěli uznat jako normální studium. Ale možná jsme jen měli smůlu na tetu na přepážce...

Odkaz na detaily o vlakové přepravě a slevách: http://www.slovakrail.sk/sk/bezplatna-preprava.html

Posledním vlakem dnešního dne - pro změnu elektrickým - jsme se doploužili do Nového Smokovce, konkrétně na zastávku Sibír. Kousek od této stanice totiž stojí domek, ve kterém jsme byli ubytovaní.

Do našeho pokojíčku jsme se dostali docela zajímavým způsobem - žádná recepce nebo majitel nebo tak něco, klíč byl schovaný v takové malé kastličce za zámkem s kódem, který jsme dostali od ubytovatelů e-mailem. :D V předsíňce jsme si nechali boty a šli dále dovnitř...

Když jsme hledali ubytování, byli jsme trochu nešťastní, protože se nám - jakožto chudým studentům - moc nelíbily ceny (od 15 euro za noc/osobu). Až nakonec se povedlo najít právě tenhle domeček s cenou markantně nižší, asi 13 euro/noc/osobu, načež jsme ještě dostali slevu, protože už bylo po sezóně, takže cena na jednoho byla asi 11 euro/noc.

Ač se nejspíš jednalo o nejlevnější ubytování ve Smokovci, mohlo se vybaveností a komfortem rovnat s mnohem dražšími (řekla bych). Dostali jsme pokoj, který měl vlastní kuchyň (sporák, lednička, konvice, mikrovlnka, veškeré možné nádobí), koupelnu se sprchovým koutem (a v ní ručník pro každého), televizi (ani jednou jsme ji nezapnuli), velkým stolem a skříněmi. Spát se dalo buď dole na rozkládacím gauči nebo v patře na plošině, kam vedly dřevěné schůdky, a kde byly dvě postele. Jo a taky nám poskytli peřiny a povlečení :) A taky wifi. :D

Po obědo-svačině, kde se kluci nemohli nabažit mých brownies, jsme se vydali na krátkou procházku po modré na Hrebienok, odtud po červené na hotel na Hrebienku, dále po červené na Rainerovu chatu, a dále doprava po modré a žluté kolem potoka a vodopádů, a následně po zelené zpátky k hotelu a dolů do Smokovce.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Druhý den jsme vstali časně a vydali se do Starého Smokovce na nádraží na autobus, který nás odvezl na zastávku Tatranské Matliare (SV od Smokovce). Odtud jsme šlapali po modré v mírném stoupání (opravdu hodně mírném) kolem potoka až na rozcestí "Šalviový prameň", kde jsme se odpojili na žlutou, která nás zavedla až k Zelenému plesu a chatu u něho.

Čím víc jsme se blížili k plesu, tím víc se kolem nás hory svíraly, až jejich stěny strměly do hrozivých výšech kousíček od nás, a my se tak ocitli v jakémsi údolí, kde bylo o poznání chladněji, ale rozhodně bylo na co koukat!

U Zeleného plesa

Zelené pleso má úžasnou barvu. Není to ani tak zelená, jako spíše jasně tyrkysová, a i z výšky z hor okolo je jeho barva krásně vidět a jezero tak jakoby... září do daleka. :)

Na chatě u jezera jsme posvačili a neb jsme měli dost dobrý čas (bylo ještě před polednem), rozhodli jsme se dát si navíc výšlap na Jahňací štít, strmící hned nad námi. Cesta byla výživná - přelézali jsme velké kameny, drápali se na skály, po kterých tekla voda (takže to sem tam skvěle klouzalo) a vůbec to nahoru šlo docela pomalu. V polovině výšlapu na nás vykouklo pleso a taky početná skupinka kamzíků. Zde se naše čtyřčlená výprava rozdělila, H a R pokračovali dále (z jejich vyprávění tedy víme, že i druhá půlka cesty stála za to - řetězy a podobně) a já s MD na chvíli zakempila u plesa, neb MD začala zlobit noha a chůze ho bolela.

Po nějaké chvíli jsme zahájili pomalý sestup zpět k Zelenému plesu a odtud (po dohodě se zbytkem grupy) pokračovali zvolna dále po červené serpentinkami nahoru na protější vrchol jménem Velká Svišťovka (2036 m). Cesta ubíhla bez potíží, v jednom místě se leze nahoru přes řetězy, což je milé oživení. Docela by mě zajímalo, jak to tam udělal borec, co jsme ho potkali na trase se dvěma čivavami... :D

Na Svišťovce bylo trochu mlhavo...

Na Velké Svišťovce jsme dali sváču, počkali na naše dva horolezce z Jahňacího štítu a po červené sestoupili až pod Lomnický štít ke Skalnatému plesu. Bylo zde ticho, narušené jen občasným zavrznutím červené maličké lanovky stoupající vzhůru do mraků, ve kterých se ukrýval vrchol Lomnického štítu...

Sluníčko zapadalo, zatímco my jsme se po zelené snažili co nejrychleji dokvačit do Tatranské Lomnice na vlak. Část trasy, co vedla po asfaltce, jsme šli už za tmy, s čelovkami, trochu nastražení, jestli nepotkáme medvěda, ale jediné, co se nám připletlo do cesty, bylo pár srnek a jeden lišák. :)

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Na den třetí jsme měli naplánovanou kratší a odpočinkovější trasu - jednak kvůli tomu, co jsme původně chystali na den následující, a jednak kvůli zlobící noze MD.

Vlakem TEŽ jsme se dopravili ke Štrbskému plesu, a zde, abychom trochu ulevili MD (a taky získali čas), jsme nasedli na sedačkovou lanovku a nechali se zcela flákačsky a nehoralsky vytáhnout za 8 éček nahoru k chatě pod Soliskom. Na chatě jsme vrátili kartičky na lanovku a dostali zpátky zálohu (2E), kterou jsme obratem vyměnili za kofolu.

Od chaty to byl na vrchol Predného Soliska (2117 m) kousek, cesta nám mohla trvat něco kolem hodinky. Kromě velkého davu byl nahoře hezký rozhled široko daleko, trochu ovšem pokažený oparem.

Výhled ze Soliska:

Poté, co jsme slezli zpět k chatě, jsme se vydali doprava po modré a poté doleva po žluté na Furkotskou dolinu a pak po červené zpět ke Štrbskému plesu, které jsme z půlky obešli a užili si hezké pozdní odpoledne u vody. :)

Poté nás čekal návrat na ubytování a brzký nástup do postele...

Štrbské pleso, hora vpravo je Solisko:

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Čtvrtého dne nás v 1:00 v noci budí budíky. Neochotně se hrabeme z pelíšků, oblékáme se, nazouváme pohorky, zapínáme čelovky, a opouštíme pokoj. Venku je ticho a nad námi září nespočetně hvězd. Noční výšlap na Slavkovský štít (2452 m) začíná...

Noční pohodu neruší nic, jen vzdálený štěkot nějakého bernardýna, kterému nevěnujeme pozornost. Nastupujeme na zelenou značku a v poněkud sevřenější skupince než obyčejně stoupáme vstříc hotelu na Hrebienku.

Kdesi vpravo, daleko od nás, se ozývá takový... bučivý zvuk. Po lehké debatě se shodneme na variantě "krávě ve vsi se něco hnusnýho zdálo" a pokračujeme dál.

Jsme asi ve 3/4 cesty na Hrebienok, kdy vyhlašuju krátkou zastávku, neb mi je v bundě vedro, a chci si ji dát do krosny. Poklidně cpu oblečení do baťohu a nahazuju mikinu, kluci stojí kolem mě a svítí mi.

"BRRUUOOOOHMMMM!" ozvalo se náhle dosti nahlas a dosti silně ne úplně daleko od nás v křovích po naší levé ruce. Pohled do náhle trochu vykulených očí mých společníků, v jejichž obličejích se usídlil hodně vážný výraz, mluvil jasně. Máme tu méďu, celkem blízko, a asi celkem velkýho.

Ne, v ten moment mi rozhodně neztuhla krev v žilách a nezačla jsem se klepat hrůzou. Rychle jsem dobalila, nahodila krosnu na záda, a protože ani kluci nehodlali riskovat setkání s míšou, vydali jsme se rychlým krokem zpět, tentokrát ale po silnici, co vede kousek od zelené trasy, a začali jsme se bavit pořádně nahlas, abychom medvídka znechutili.

V jedné zatáčce potkáváme auto, které zastavuje, a z okýnka na nás koukají dva mladíci říkající: "Kousek dole odtud jsme na silnici potkali medvěda, ale odešel někde do houští, tak to asi projdete v pohodě..."

Výborně, jednoho máme za sebou a jednoho před sebou. Inu, co nám zbývá, pokračujeme dál a toho "dolního" medvěda slyšíme jen jednou - má slabší hlas (takže bude asi menší) a možná je už i trošku dál v křoviscích. Náhle nám dochází, že tenhle byl nejspíš tou "krávou, co se jí něco zdálo..."

V ulicích Smokovce si oddechneme, ale v tempu nepolevujeme. Co nás ovšem překvapí je, když to samé "bruuuooohmmm..." zaslechneme na druhé straně silnice! Jo aha, tak to nebyl bernardýn na začátku... Přes celý Smokovec dokvačíme na pokoj (a cestou stále sem tam zaslechneme brumlání), dáme si štamprlu slivky na uklidnění (já jsem mezitím začla být ze skorosetkání s medvědem až nadšená, žádný stres, spíš jsem se tomu gebila) a pokračujeme ve spánku, který jsme před 2h přerušili v touze vylézt na Slavkovský štít a vidět z něho východ sluníčka...
A ještě, než se mi povedlo konečně zabrat, jsem přes okno asi 3x zaslechla brumlání...

Víte, my o medvědech věděli, a bylo nám jasné, že na něj můžeme v noci narazit. Zároveň jsme taky potkali dost lidí, kteří šli do hor s čelovkami ve chvílích, kdy my jsme se z výletů vraceli, a ráno byli ve vsi živí a zdraví, takže jsme z medvědí situace nechtěli být dopředu nějak vystrašení, ale zároveň jsme ji rozhodně nebrali na lehkou váhu. Cestou jsme si nahlas povídali, dělali jsme schválně trochu borčus, protože jestli tam někde méďa je, bylo by fajn, aby o nás věděl v čas a odradil ho náš halas. Od toho třetího medvěda bylo tudíž super, že se ozval, protože být potichu, ani si ho nevšimneme, půjdeme dál, a kdo ví, jak by to vypadalo na Hrebienoku a pak na modré v kleči, než se vyškrábete dost vysoko, abyste kolem neměli porost a viděli pořádně kolem sebe... Takže... ano, ono to určitě jde být v noci v Tatrách a lozit na kopce, ale doporučit se to nedá. :)

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Nu a co nás čekalo ráno? Přece výšlap na Slavkovský štít II.! :D Tentokrát už hezky za světla, zubačkou (lanovkou) na Hrebienok (už se nám to nechtělo šlapat), pak po červené na rozcestí Pod Slavkovským štítom, a dále po modré přes Slavkovsou vyhliadku nahoru.

Cesta je dlouhá a trochu monotónní. Největší "opruz" je, že cestou vylezete na cca 4 předvrcholy, a pořád ještě "tam" nejste, vrchol hory je až kdesi vzadu. Celkem nám výstup trval nějaké 4.5 hodiny. Nahoře bylo chladno, ale krásný výhled na údolí Studeného potoka. :)

Při zpáteční cestě, když už jsme zcházeli z Hrebienoku dolů do Smokovce, už pomalu zapadalo sluníčko, ale ještě bylo dost světlo, a tak jsme si říkali, že to po té zelené rychle seběhneme, ať se necrcáme po silnici, že méďové v křoví ještě nejspíš chrní. Hahaha.

Netrvalo dlouho, a skoro na tomtéž místě jako v noci se kousínek od nás ozývá bručivý zvuk :D Inu, opět nasazujeme ostřejší tempo (a že už to po celém dni šlapání po kamení docela bolí) a zdrháme do vsi, doprovázení bručením vycházejícím z křovisek vlevo vzadu....

Vlevo vrchol Slavkovského štitu:

Vpravo Lomnický štít:

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Pátý - a zároveň poslední - pochodový den vyrážíme zvesela opět na Hrebienok, po zelené scházíme dolů k vodopádům a pokračujeme po ní vesele Malou studenou dolinou kolem nádherně čistého potůčku až k Téryho chatě. Cesta není náročná, jen se s každým dalším krokem dělala čím dál tím větší zima.

Téryho chata:

Okolní hory:

Na "Térynce" jsme si dali čajík a sváču, já jsem si poběhala kolem okolních velikých jezer, trochu jsme se přioblíkli a pokračovali dále po žluté směrem na Sedielko. Zde přišla nejzajímavější, nejkrkolomější a nejdelší řetězová show, jakou jsem za tento tatranský pobyt zažila :D Než se totiž na úzkou hranu Sedielka vyškrábete, musíte překonat stěnu jdoucí poněkud prudce nahoru, takže nezbývá nic jiného, než se pevně chytit řetězu a šplhat vzhůru - a věřte mi, nudit se na tomhle úseku vážně nebudete. :D Jen bych tam nechtěla být za deště...

Vzhůru na Sedielko! Na fotce velký sklon skalní stěny vůbec není patrný :D

Poté jsme se překulili na druhou stranu hřebene a slézali dolů. Procházeli jsme kolem Sivého a Starolesnianského plesa až na Zbojnickú chatu a krajina místy vypadala jako rohanské pláně...

Od Zbojnické chaty jsme pak pokračovali po modré kolem několika dalších krásných ples až dolů zpátky k Rainerově chatě a na Hrebienok. :)

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Den poslední, odjezdový, jsme strávili balením, dojídáním, návštěvou milého popradského podniku, kde jsme se neskutečně nacpali haluškami a poté dlouhou a nijak nevzrušující cestou zpátky do ČR.

Akci bych hodnotila velmi pozitivně - ať už budeme mluvit o ubytování, počasí, túrách, či společnosti - všecko nám parádně vyšlo, nenudili jsme se, byla sranda, nikomu se nic nestalo a spoustu jsme toho viděli :) Tož, doufám, že zas za rok uděláme podobnou (nebo třeba ještě odvážnější) událost :)

A co vy, která místa v Tatrách (Vysokých či Nízkých) jste navštívili? Nebo raději jezdíte na hory jinam? A nebo máte radši moře? :D Budu ráda, když se podělíte v komentech o své zážity a tipy :)

Vaše (dočasná horská koza) Jíťa :)