Listopad je dle mého názoru takový nechtěný měsíc. Z okolí se vytrácejí všecky ty krásně zářivé říjnové barvičky, je chladněji, ale ještě ne zima, a rozličná světýlka blikající na lampách, ve výlohách a dalších místech se snaží navodit prosincovou vánoční atmosféru. Nemáme nyní onen radostný podzimní čas a už už chceme zimu, cukroví, stromečky, dárky a kdoví co ještě, a chudák listopad tak bývá - alespoň podle mého sledování - spíše trpěným měsícem.
Konec slev, dražší šalinkarta, placení zdravotního a sociálního pojištění, vstávání do práce, vyučování, výzkum... Aneb dospělost mě podruhé udeřila a tentokrát už definitivně: je mi 26.
Už je tomu nyní rok, co jsem odletěla na Krétu a přidala se tak k cca 30 kolegům z celé Evropy, kteří se - stejně jako já - rozhodli stát se na půl roku erasmákem. Tedy - rozhodli... Já jsem se rozhoupávala dost dlouho, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli do toho mám jít a jestli se na to vůbec hodím. Vždyť je celý erasmus vysoce společenskou záležitostí a bez opuštění vlastní bezpečné bublinky to nejde...
Pojďme si tedy nyní povědět, jaké to je, když se introvert vydá do světa.
Je teď takový zvláštní čas, nezdá se vám? Mezi létem a zimou, mezi slunkem a mrazem, mezi bouřkami a vánicemi, mezi ledovou kávou a horkým kakaem, mezi prázdninami a prací...
Podzim. Mé nejmilejší roční období.