A BIT OF JITT

Drazí přátelé,

zdravím vás z hlavního města Kréty, Heraklionu, nacházejícím se tak nějak uprostřed na severním pobřeží ostrova. Žiju, jsem v pořádku, je mi trochu smutno, ale to se překoná, bydlím, a zatím to tu zvládám :)

Tak, a teď trochu detailněji :D

V pondělí se se mnou kolem poledního ve Vídni na Schwechatu odlepilo letadlo a s čumákem nasměrovaným na jih si to frčelo vstříc Krétě. Dostala jsem parádní sendvič se šunkou a křenem a čajík s citronem k tomu, vděčně to všecko spořádala a usnula. S trhnutím jsem se vzbudila až pár minut před přistáním, kdy mě probral pilotovo hlášení :D Za okýnkem ubíhalo moře a ostrůvky, pak bylo chvíli jen modro, a potom jsem pod sebou uviděla dlouhé pobřeží, vlnky, pláže a město. Přiznávám, tohle byl zatím nejkrásnější přílet, jaký jsem zažila; opravdu bylo na co koukat! :D Načež to s námi trochu drclo a byli jsme na zemi :)

Instagramovka, takle to vypadalo před přistáním z okýnka:

Dny pomalu ubíhají a čas odjezdu se nenávratně blíží. V kufru už mám provizorně nacpané mé "vybavení" na následujícího půl roku, a kromě pár maličkostí mi snad nic nechybí.

Víte, kdybych tu byla v bytě sama a celé si to pomalinku všecko vyřizovala a zařizovala a scháněla, byla bych asi o něco víc v klídku a pohodě. Na bytě ale sama nejsem, jsou tu dvě tak nějak vždypřítomné bytosti - rodiče. A jsme u jádra pudla, u smrdící hlavy ryby, u zakopaného psa.

Méďa už se taky těší na cestu :)

Mí drazí,

možná si ještě pamatujete na celkem úspěšnou vykecávací maturitní rubriku "Život maturanta" a neméně vydařené pokračování "Život na VŠ", které pro mě byly a jsou místy, na kterých se s vámi můžu podělit o zážitky ze vzdělávacích institucí a studentského bytí.

Dneska bych vám chtěla představit rubriku podobného ražení zaměřenou na můj nadcházející jedno-semestrový studijní pobyt přes program Erasmus+.

Když se řekne "hlava rodiny", koho si představíte? Mamku? Taťku? Babičku? Dědu? Někoho jiného? Od prapočátků uskupení, které jsme zvyklí nazývat rodinou, rodiným kruhem, či domácností bylo tak nějak zvykem, že v jejím čele stála osobnost, kterou ostatní respektovali (či se jí dokonce báli).

Mám ovšem pocit, že v současné době přebral žezlo v rodinách někdo úplně jiný. Sedí většinou v obýváku na stolku. Jmenuje se televize.

Při přemýšlení nad tím, co by se dalo vytvořit na současné téma týdne, jsem se dostala až k úvahám o tom, jak vlastně vypadá ten můj vlastní domov. Je v něm teplo, útulno, kupa knížek a hrnek kakaa? Nebo tam vládne chaos, války, nevraživost, úzkost a pláč?

Došla jsem nakonec k závěru, že domov vlastně nemám jeden, ale že těhle místeček v mém životě a světě existuje mnoho.

Ajťáci pochopí :D

K článku na momentální téma týdne "Poslední den života" (pozn. téma týdne na blog.cz) mě napadá vyprávění o události, která ukončila jednu etapu mého života a nastartovala jinou, dosti odlišnou od té předchozí. Pohodlně se usaďte, vyprávění začíná.

Psal se rok 2005 (jej, to je dávno) a já chodila do druháku osmiletého gymplu. Jakožto třináctiletá malá holka jsem si pomalu začala uvědomovat, že nejsem v kolektivu zrovna nejoblíbenější a že mě ostatní mají spíš za toho divnýho brejlatýho tlustýho šprta. Nu, trápilo mě to. Chtěla jsem být víc jako moji spolužáci - trochu více obletovaná a oblíbená a zvaná do jejich společnosti.

Trochu se mi zhoršily známky, škola mě moc nebrala, rodičové na mě byli naštvaní, a já se stávala čím dál víc namíchnutou na celý svět.

A jednoho dubnového večera nastaly poslední okamžiky tohoto starého zakomplexovaného života.

Brouzdala jsem po internetu a natrefila na stránku o Pánu Prstenů: http://www.pan-prstenu-film.cz. Vzpomněla jsem si, že jsem nedávno v TV viděla Společenstvo Prstenu, ale že o tom příběhu vím vlastně téměř nic. A tak jsem se dala do čtení článků, prohlížení fotek... A zaujalo mě, jaké reálné Společenstvo kolem PP existuje. A líbilo se mi. Začátek něčeho nového byl tu.

Postupně jsem přelouskala všechny základní knížky a pak se pustila i do těch dalších Tolkienovských. Taktéž se ale měnil i můj pohled na svět: najednou mi začalo být jedno, že si mě spolužáci nevšímají. Tvořila jsem si svůj vlastní svět plný hobitů, elfů a bitev, hledala nové a nové informace o Tolkienovi, Středozemi, Novém Zélandu, jednotlivých postavách, hercích... a můj malinký svět se prudce rozšiřoval o nová a skvělá zjištění a poznání.

Začala jsem taky víc číst, zajímat se o přírodu, jen tak brouzdat lesem a přemýšlet a taky jsem se stala hrdou na to, že jsem ten šprt, co má samý jedničky, protože mi to připadalo lepší než plytké hovory o blbinách, které mí spolužáci vedli a později dohadování, kam se o víkendu půjdou ožrat.

S postupujícími roky jsem se měnila i dál - udělala jsem maturitu, odešla do Brna na VŠ, a dokonce si našla skupinku bezva kamarádů. Též jsem upravila životní styl: trochu víc se hýbu, zajímám se o to, co baštím a snažím se nespotřebovávat zbytečně zdroje.

A ještě k něčemu mě Pán Prstenů přivedl: k blogu :) Nejdřív jsem založila http://ernil-i-pheriannath.blog.cza dva roky poté tento osobní blog. I tato záležitost mě obohatila - psaní článků je pro mě relaxem, jsem ráda za každý komentář, a taky ráda sbírám inspiraci u ostatních.

A pokud se něčeho bojím (zkoušky, cesty,...) řeknu si: "Frodo na tom byl hůř. Nechce se mi do boje, ale čekat na pokraji bitvy, které se utéct nedá, je ještě horší."

Ne, neměnila bych svůj nový život, který začal dnem, který byl zároveň posledním dnem života starého a šedivého.

Vaše Jíťa :)