Upršenou podmračenou šedivou náladou jsou protkané poslední dny října. Pořád doufám, že se ta těžká mračna ještě na chvíli roztrhají a že třeba na poslední říjnový den na nás vykoukne slunko, ale něco mi říká, že tohle je už definitivní konec teplých dní. I když, občas je ještě k zahlédnutí nějaký ten sluneční paprsek - jako třeba před chvilkou, když přicházel večer a kuchyně byla prozářená jemným zlatavým světlem od sluníčka vykukujícího škvírou v mracích nad horizontem...

Minulý týden byl poněkud hektický - spousta práce, několik akcí k tomu... Takže jsem ráno odcházela z našeho bytu a vracela se do něj až dlouho po setmění. Jednou mi dokonce na cestu svítil nádherný úplněk, jindy fučel vítr a skřípaly větve stromů tak, že jsem se skoro bála. Celý ten týden jsem se těšila na pátek, na to, jak konečně vyrazím domů dřív a užiju si volno a mou drahou polovičku. 

A ono to vyšlo :) Od pátku jsem prostě jen odpočívala, přečetla spoustu stránek knížky, kterou jsem si předminulou neděli koupila, uvařili jsme si pár povedených mňamek, trochu uklidili... A taky byli venku - a to hlavně v neděli. Spolu s naší republikou jsem slavila narozeniny - ona ty své veliké sté a já mé (o pěkných pár desítek let menší). Kafe a čokoládový koláček, procházka Brnem a rozhled na všecky strany z věže radnice s trikolorou v klopě kabátu - tak jsem letos oslavila svoje "zestárnutí". 

Visáči vydali u příležitosti výročí republiky nový klip na svůj legendární Traktor! :)

A venku je pořád sychravo, až bych radši zůstala každý ráno v posteli s kakaem a knížkou. Do města se už vracejí černí opeřenci na zimní dovolenou a k sousedům do balkonového krmítka lítají sýkorky na semínka. Až mě překvapilo, kolik se jich najednou vyrojilo, u krmítka je mnohdy úplně žluto :D

S koncem října mám každý rok pocit, jako by končil celý rok. Všecko usíná, barevný listí pomalu odnáší vítr, v lesích zavládne mezi kapkami na jehličí ticho, a dny temní čím dál tím dřív. Přetéká mi seznam knížek a složky s neupravenými fotkami, chtěla bych toho hrozně moc stihnout, ale něco mi říká, že bude jistější jít na to všecko trochu pomaleji, abych taky stíhala žít a ne jen kmitat od jednoho ke druhému. 

Dneska jsem si po práci konečně vyzvedla pas, co mi seděl na magistrátu už pěknou dobu, zašla si pro kafe do Oxalisu, nakoupila něco k jídlu, přečetla zase pár stránek té knížky, od které se nemůžu odlepit (jmenuje se Mengeleho děvče, kdybyste si chtěli taky počíst), a teď se mi tu na vedlejším monitoru připravuje práce na večer (nějaké grafy a tabulky do konferenčního článku) a snad bych mohla ještě nakonec upravit pár fotek... Uvidíme. 

Taky bych chtěla jít zase brzo courat po lesích, pofotit dýně a upíct koláč. Ale nemám plech. Sakra. :D

A jak se daří vám v tomhle podzimním čase? :)

Vaše Jíťa